Brusírny českého granátu – I.
Počátkem 17. stol. se surové české granáty dodávaly na pražský trh a následně se v Praze brousily a vrtaly. Brusírna označovaná jako Císařský mlýn vznikla na popud císaře Rudolfa II. v pražském Bubenči na konci Královské obory a pracovaly tu tři slavné generace Italů Misseroniů. Kromě broušení českých granátů se zde vyráběly především nádoby vyřezávané z křišťálu, záhnědy, achátu, jaspisu apod. Brusírny vznikaly i na Novém městě pražském. Prvním brusičům udělil císaři již v roce 1598 privilegium na vývoz českých granátů do ciziny (vyjma velkých kusů).
Ve stejné době byla založena i brusírna v Brandýse. Za vlády Rudolfa II. přichází do Čech další vlna prospektorů především z Benátek, kteří se usazují v Mašově u Turnova. V Čechách, pravděpodobně v Turnově, byly broušeny jen velké granáty. Až císařovna Marie Terezie plně přesunula výhradní právo na broušení a vrtání českých granátů zpět do Čech. Toto právo získal nejvyšší purkrabí v Čechách Filip hrabě Kolovrat Krakovský. Na konci 18. stol. byly granáty broušeny též na panství hraběte Lobkovice v Jistebnici u Tábora a hraběte Hatzfelda v Podsedicích v Českém středohoří (založeno 1770). Brusírna v Podsedicích později přešla na hraběte Schönborna a fungovala až do 70. let 19. stol.
Ve Středohoří (v Podsedicích, Třebívlicích a pravděpodobně i jinde) dále pracovali samostatní brusiči. Ze Středohoří bylo broušení českých granátů přesunuto zpět do Turnova, kde se brousilo pravděpodobně již od 17 stol. a broušení se zde, na rozdíl od jiných středisek, udrželo dodnes. V polovině 19. stol. bylo v Turnově zaměstnáno z dnešního pohledu úctyhodných cca 2 000 brusičů. Přibližně ve stejné době, kdy byla založena brusírna v Podsedicích, vznikly i brusírny na lobkovickém panství v Obřicích a Netlukách a dále ve Vlastislavi a v Bilíně. Obrovský zájem o obor si 3. září 1883 vynutil založení Odborné školy pro úpravu drahokamů (později Státní odborná škola šperkařská v Turnově, dnes Střední uměleckoprůmyslová škola), přičemž vyučovat se zde začalo 8. listopadu 1884.
V roce 1752 se granáty začaly brousit také na čerstvě zakoupeném panství hraběte Kolovrata ve Světlé nad Sázavou, kam hrabě povolal nejlepší německé mistry brusiče. V roce 1809 je ve Světlé uvedeno 25 dílen na broušení granátů, které zaměstnávaly 88 dělníků s roční produkcí 98 000 broušených kamenů. Již v roce 1841 tu pracovalo 10 samostatných brusičů granátu a 43 dělníků v 7 leštírnách granátu. Je pravděpodobné, že někteří brusiči se specializovali na broušení diamantů, jejich počet však bohužel není znám.
Na Kolínsku se během relativně krátkého období získával drahý kámen pyrop, který si ve své době vydobyl věhlas jako „kolínský granát“. Pro několik málo ložisek dokonce vznikl v Kolíně řemeslnický cech. Zatímco o činnosti tohoto cechu se zachoval dostatek archivních pramenů včetně pečetidla, písemné dokumenty o vlastní těžbě granátů dosud objeveny nebyly.
Bohuslav Balbín (1679), známý jezuitský spisovatel a historik, píše: „Když jsem se jednou na panství baronů Kraff tů v Ratboři jednu míli od Kutné Hory důkladně zahleděl na jakési louce do hromady kamení, oddělil jsem z ní celkem snadno sto granátů, sice jen velikosti pepře, zato skvělých.“
Granátníci pracovali v Kolíně pravděpodobně od roku 1768. Zpracování a obchod s granáty měli zřejmě zprvu v rukou kolínští židé, postupně bylo broušení a vrtání granátů zadáváno zkušeným mistrům. Ti přicházeli např. z Rovenska (jako jistý Jan Kramář) a zpočátku se usazovali na kolínských předměstích. V roce 1773 podali magistrátu žádost o přičlenění k cechu hrnčířů a rybářů a v následujícím roce pak o povolení vlastního cechu.
Rodina brusiče drahokamů – dnes vystaveno v Národní galerii v Praze ve Schwarzenberském paláci.
Brusiči granátů na začátku 20. století.
Brusiči granátů na začátku 20. století.
Originál pečeti Cechu kamenořezačského a vrtačského královského města Kolína – tzv. Cechu granátnického či jen Granátníků (1827).
Měšťanka se šperky s českým granátem, druhá polovina 18. století.
Měšťanský šperk s českými granáty vybroušenými do podoby rout v obecném kovu, druhá polovina 19. století.