Z historie granátů
Granáty patří bezesporu mezi nejstarší známé nerosty a zároveň mezi drahé kameny v nejstarších dobách užívané k ozdobným a rituálním účelům. Zmínku o nich najdeme již v Peri lithon, díle řeckého fi losofa Theofrasta z Efesu (372–287 př. n. l.). O granátech se dále zmiňuje známý římský polyhistor Gaius Plinius Secundus (23–79 n. l.) ve své 37svazkové encyklopedii Naturalis historia, kde je označoval jako „carbunculus“ (nejspíše se tehdy jednalo o almandiny). Známy byly rovněž ve starověkém Řecku a Římě, v Kartágu a dalších kulturních zemích severní Afriky.
Označení granát je pravděpodobně odvozeno z latinského slova granum, tj. zrno. Název pochází již z 13. stol., kdy ho poprvé použil německý teolog a fi losof Albertus Magnus (1193–1280). Jiná teorie tvrdí, že název vznikl z latinského malum granatum, tj. granátové jablko (podle nejčastějšího zbarvení granátu). O granátech v Čechách píše i jáchymovský přírodovědec a lékař Georgius Agricola (vlastním jménem Jiří Bauer) ve své De natura fossilium libri X (1494–1555).
Historie českého granátu je v podstatě stejně stará jako historie granátu obecného, avšak s tím rozdílem, že český granát byl nazýván pouze carbunculem. Osobní lékař Rudolfa II. Anselmus Boëtius de Boodt ve spise Gemmarum et lapidum historia (1609) popisuje práci sběračů a brusičů drahokamů a pojednává také o léčebných silách českých granátů.
Podle některých názorů nedosahují české granáty velikosti těch orientálních, avšak jejich předností je překrásná rudá barva. Dokonale vzdorují ohni a nalezené jsou bez sebemenšího kazu. Boetius také přesně určuje naleziště v Českém středohoří a na Jizerské louce.
Pozlacené, stříbrné esovité spony s almandinovou vložkou, pohřebiště z doby stěhování národů v Kyjově, okr. Hodonín (datováno 480–550 n. l.).
Obrázek spisu Gemmarum et lapidum historia.
Anselmus Boëtius de Boodt (1550, Bruggy – 21. 6. 1632, Bruggy), osobní lékař císaře Rudolfa II., znalec drahých kamenů.
Geologická mapa Českého středohoří, list Měrunice – Třebívlice.