Historie těžby – II.
Důmyslnějším způsobem těžby bylo využívání šachtic a podmolů. Hledači granátů se nechtěli zdržovat s odstraňováním skrývky (místy mocné až 7 m) z celé plochy nad těženou plochou a tak začali razit úzké šachtice, kterými mohl projít okov. Ten byl na povrchu napojen na ruční rumpál ovládaný dvěma lidmi. Poté, co šachtice pronikla skrývkou nebo svrchními málo bohatými vrstvami a dosáhla pyroponosných vrstev (křehotě), začali horníci všemi směry z šachty razit dobývky. Počva (dno) dobývky bylo určováno silnou vrstvou kompaktního béžového jílu, ve kterém se již pyropy nevyskytují. Strop dobývek byl omezen mocností křehotě. Tento způsob těžby nebyl právě bezpečný, jak dokládají záznamy o četných smrtelných nehodách. Celá těžba navíc probíhala ve zcela nesoudržných horninách. Tvar, velikost a prostorová distribuce starých dobývek je v současné době k vidění při moderní těžbě v oblasti tzv. Panských jam u Podsedic, kde bývají podmolové dobývky ve vertikálním řezu občas odkryty.
Posledním způsobem, jak se české granáty v Českém středohoří těžily a těží dodnes, je lomové dobývání. S jeho nástupem také defi nitivně skončila individuální neorganizovaná těžba.
Těžba ložiska po odstranění skrývky tvořené ornicí a podorničím probíhá v jednom těžebním řezu pomocí pásových rypadel a nakladačů. Natěžený materiál se převeze do úpravny v Podsedicích, kde je pomocí rotačních sít a sazeček získán granátový koncentrát, který je dále ručně přebírán a tříděn v družstvu Granát přímo v závodě v Turnově.
Větší síto na němž se větší granáty, určené k dalšímu vybroušení, oddělovaly od malých kousků které se nezískávaly (odcházely do odpadu).
Ruční přebírání u síta většinou sloužilo pouze ke kontrole vydatnosti aktuální těžby.
Dobový profil granátovým „dolem“.